Naplnění života spočívá v získání statutu božského života a v žití života věčné svobody, v plnosti všech hodnot lidské existence.
Naplnění lidského vědomí je v dosažení božského vědomí, božího vědomí, které integruje absolutní a relativní hodnoty života.
Blažené vědomí absolutního Bytí a relativní radosti z pestrosti stvoření, by měly být žité ruku v ruce. Toto znamená naplnění života v kosmickém vědomí.
Aby to bylo jasné, budeme uvažovat, co je kosmické vědomí.
Viděli jsme, že během Transcendentální meditace vědomá mysl docestuje do transcendentálního pole absolutního Bytí, které má neprojevenou povahu. Zde, v tomto poli, mysl překračuje - transcenduje všechnu relativitu a nachází se ve stavu absolutního Bytí. Mysl transcendovala všechna omezení zážitku myšlenky, a sama o sobě je ponechaná ve stavu čistého vědomí. Tento stav čistého vědomí neboli stav absolutního čistého Bytí se nazývá vědomí sebe sama, vědomí svého Já, Sebe-vědomí (pozn.překl.).
Když toto Sebe-vědomí není ztracené, dokonce i když mysl vyjde ven z transcendentna a zaměstná se znovu na poli aktivity, pak Sebe-vědomí získá postavení kosmického vědomí. Sebe-vědomí se potom navěky ustanoví v přirozenosti mysli. Dokonce, i když je mysl bdělá, když sní, nebo je v hlubokém spánku, Sebe-vědomí se přirozeně udržuje, a tomu se říká kosmické vědomí.

Kosmické vědomí znamená vědomí, které zahrnuje zážitek relativního pole spolu se stavem transcendentálního čistého Bytí. Tento stav kosmického vědomí je stav, kdy mysl žije ve věčné svobodě, a zůstává neohraničená při zážitcích během veškeré činnosti ve vnějším relativním světě. Tato úroveň, kdy se osvobodí z nevolnictví zážitků, dává mysli postavení kosmického vědomí, status věčné svobody v kterémkoli stavu relativního života - v bdění, snění nebo spánku.
Dokonalé mentální a fyzické zdraví je klíčem k naplnění života, kde božská inteligence promlouvá ve všech fázích života, kde boží vědomí proniká všemi zážitky a činnostmi denního života, a kde v srdci proudí a překypuje univerzální láska. Božská inteligence naplňuje mysl, a výsledkem je dokonalá harmonie v chování. V takovém stavu integrovaného života, kde všechny úrovně žití jsou prosáklé božským vědomím, a kde univerzální láska, přetékající ke všemu, se soustředí v oddanosti k Bohu, teprve tehdy život nachází naplnění v neomezeném oceánu božské moudrosti.
Svět je aktivní božství. Všechno vyvstává jako vlna na věčném oceánu blaženého vědomí. Každé vnímání, slyšení každého slova, dotyk každé malé částečky a čichání čehokoliv, přináší přílivovou vlnu oceánu věčné blaženosti - v každém vynoření myšlenky, slova nebo činnosti se vynoří příliv blaženosti.
V každém statickém a dynamickém stavu života nacházíme božskou nádheru neprojeveného, jak tančí v projeveném poli života. Absolutní tančí v relativním. Věčnost proniká každým okamžikem pomíjivé existence. Život je pak zcela naplněný, když je kosmické vědomí soustředěné na oddanost k Bohu. Takový je stav zdokonalení života, v němž kosmicky rozvinutý člověk povstává do oblasti oddanosti.
Jsou to šťastlivci, ti rozvinutí lidé s kosmickým vědomím, kteří mají příležitost k oddanosti, jež přivádí hodnotu nekonečného blaženého vědomí do koncentrovaného stavu. Ve srovnání s tímto stavem oddaného života se o stavu kosmického vědomí mluví ve smyslu "pouhého kosmického vědomí". Je to, jako kdyby získání kosmického vědomí nebylo ve skutečnosti dosažení nejzazšího naplnění života, ale jen pouhé získání schopnosti pro osvojení si skutečného a nejzazšího naplnění.
Dokud člověk není kosmicky rozvinutý, dokud nežije věčnost v každodenní pomíjivé činnosti života, není možné, aby překypoval na úrovni univerzální lásky. Pokud člověk nepřekypuje na úrovni univerzální lásky, kde je pak možnost mít univerzální lásku koncentrovaným způsobem?
Osobní láska k matce a otci a k manželovi nebo manželce je pouze symbolická, vzhledem ke koncentrovanému stavu univerzální lásky, kterou kosmicky rozvinutá duše získá ve stavu oddanosti k Bohu. Úroveň lásky v srdci dítěte k jeho hračkám, hrám a studiu je rozložená do těchto předmětů, ale koncentrovaný stav jeho lásky je k jeho matce. To je přirovnání pro objasnění stupně lásky, kdy je člověk oddán Bohu, a kdy získal stav kosmického vědomí. Dětská nevinná rozmarnost má určité množství lásky, a ta láska se soustředí v lásce k jeho matce. Student má určité množství lásky ve svém srdci k různým odvětvím učení, ale veškerou tuto lásku najdeme soustředěnou v lásce k jeho učiteli. Podobně, manžel má určité množství lásky, která proudí v jeho srdci do celého pole života, avšak koncentrovaný stav veškeré své lásky nachází v lásce ke své ženě.
Stejným způsobem, člověk s kosmickým vědomím má neohraničené, neomezené množství lásky, která překypuje všemi směry ke všemu. Když se tato překypující neomezená neohraničená kosmická univerzální láska soustředí v oddanosti k Bohu, pak je tento koncentrovaný stav univerzální lásky takového stupně, že přináší nejzazší naplnění života.
Stav kosmického vědomí v oddanosti k Bohu je mnohem koncentrovanější, než jakákoliv láska, která kdy může být v kterékoliv sféře existence. Žít tento stav koncentrované univerzální lásky je nejzazším naplněním života. Zde je neohraničený proud lásky - při pohledu na všechno, nebo slyšení všeho, při čichání čehokoliv, při chutnání čehokoliv, při dotyku čehokoliv. Celý život v jeho mnohotvárné rozmanitosti však není nic jiného, než plnost lásky, blaženosti a spokojenosti - věčné a absolutní.
Schopnost pro naplnění přichází k člověku věrným praktikováním Transcendentální meditace pro získání kosmického vědomí, a poté oddáním se Bohu. Dokud není kosmické vědomí dosažené, oddanost ve skutečném smyslu slova nezačne a neznamená mnoho. Člověk, jehož srdce neproudí v univerzální lásce, nezíská mnoho z oddanosti, protože oddanost má za výsledek poddání se, a poddat se znamená ztrátu své identity a získání identity milovaného. Cesta lásky, cesta oddanosti, je úspěšně procestovaná pouze kosmicky rozvinutými dušemi.
Člověk, jenž nepovstal do kosmického vědomí, který je uzavřený sobeckou individualitou a je bdělý pouze v identitě svého individuálního já, ten nemůže mít jasnou a významnou představu o lásce nebo oddanosti. Třebaže lidé na všech úrovních vědomí cítí ve svém srdci lásku, a cítí oddanost k Bohu, kouzlo oddanosti ve stavu kosmického vědomí je kouzlo za hranicemi představivosti.
Oddanost a láska náleží v plné hodnotě pouze životu v kosmickém vědomí. Pod standardem kosmického vědomí, na běžné lidské úrovni, nemá oddanost a láska příliš velkou významnost a hodnotu. Oddanost nerealizovaného člověka je pouze pokus, úsilí, námaha. Toto vede při nejlepším k představě větších a intenzivnějších stavů lásky. Ale láska a oddanost kosmicky rozvinutého člověka má významnou a podstatnou hodnotu lásky a oddanosti, která dosahuje věčnost, a taková láska a oddanost váže věčnost do jedné jediné individuality. To je moc lásky, to je moc oddanosti.
Pod úrovní kosmického vědomí je moc lásky a oddanosti omezená a nevýznamná, a proto všichni ti, kteří chtějí následovat cestu oddanosti, jsou zváni, aby začali praktikovat Transcendentální meditaci, jež člověku umožňuje pozvednout se do stavu kosmického vědomí bez velkého zápasu a námahy.
Člověk se pak sladí s kosmickým životem, jeho pohyby jsou v souladu s pohyby celého vesmíru, smysl jedince je nalezen ve smyslu celého kosmu, a jeho život se ustanoví v kosmickém životě. Takový stav jedince je částí kosmického stavu života. Jeho vůle je pak vůlí Boha. Jeho aktivita je přáním Boha, a tak člověk naplňuje smysl Boha. Když jedinec dosáhne smysl Boha, když dýchá přání Boha, pak syn boží je slovo boží. Pak Otec na nebi a člověk na zemi jsou sjednoceni ve stejném cíli věčného dobra. Člověk, prostřednictvím všech svých myšlenek, slov a činností vytváří vliv, který slouží smyslu stvoření, a na všech úrovních svého individuálního života získává naplnění ve smyslu kosmického života.
Sobeckost člověka je pak sobeckým koncem Boha. Individuální mysl člověka je kosmickou myslí Boha. Individuální dech člověka je kosmickým dechem Boha. Individuální řeč člověka je výrazem kosmického ticha.
Pán mluví skrze něho, všudypřítomný kosmický život nachází svůj výraz v jeho činnosti, vševědoucí je vyjádřený v mezích lidské individuální osobnosti, kosmická inteligence nachází výraz v jeho individuální mysli, myšlenka kosmického života se materializuje v jeho procesu myšlení, neměnné ticho věčného Bytí nalézá výraz v myšlence, řeči a činnosti člověka. Oči člověka uzří smysl Boha, jeho uši slyší hudbu kosmického života, jeho ruce se drží kosmických záměrů, jeho nohy uvádějí do pohybu kosmický život. Člověk se prochází po zemi, a přitom se prochází osudem nebes, vidí, a přitom vidí nádheru Boha, slyší, a zároveň slyší ticho, mluví, a přitom mluví slovo boží, mluví, a přitom promlouvá záměr boží, mluví, a líčí smysl kosmického života, mluví, a dává výraz kosmickému smyslu, mluví, a jeho slova zároveň mluví věčné Bytí. Člověk je žijící výraz všudypřítomné, vševědoucí kosmické existence.
Zde je ten, který může mluvit za Boha, zde je ten, který může mluvit za kosmický zákon, zde je ten, který koná za Boha, zde je obraz boží na zemi. Jeho život je proudem kosmického Bytí. Jeho individuální životní proud je přílivovou vlnou věčného oceánu kosmického Bytí, vlnou, která uvnitř sebe drží celý oceán kosmického života. Je výrazem nevyjádřitelného věčného Bytí. Pohybuje se v trvale nehybném postavení Absolutna, jeho aktivita relativní existence vyjadřuje věčné ticho Absolutna. Absolutno najde v záření jeho relativního života výraz svého Bytí. Andělé a bohové se těší z jeho bytí na zemi, a země a nebe se radují z existence blaženosti věčného Bytí, které se vtělilo do formy člověka.
Beztvaré se objeví ve tvaru, ticho začne vibrovat, nevyjádřitelné se vyjádří v osobnosti, a jedinec dýchá kosmický život.
Takto, když se dech jedince stane impulsem věčného života, individualita dýchá univerzální existenci, a pak je získáno naplnění života.